Na co se v životě soustředit

Fascinují mě ženy, co jdou za svým cílem. Ženy podnikatelky, aktivistky, matky_terezy nebo jen matky, sportovkyně, oddané manželky, umělkyně a kreativní ženy, co umí svojí tvorbu prodat. A též úspěšné bloggergy. A úplně nejvíc ty ženy, co tohle vše umí v sobě spojit.

Zná ten slavný citát Johna Lennona z jeho základní školy?

Něco takového si říkám též i bez té maminky, a to od střední. Maminka se pouze při každé příležitosti ptá: Jsi šťastná? Odpovídám, že ano. „Ano, mami, jsem šťastná.“ A nelžu. Jsem skutečně celkem spokojená, což se maminkám tradičně překládá jako šťastná, protože to činí život šťastnějším nám i jim. Ale stále mi chybí to moje konkrétní pole soustředění. U dospělé ženy to může být legrační, ale já stále hledám to, v čem mohu excelovat.

Rozumějte, nikdy jsem nebyla skutečně extrémně nadaná na jedinou věc – sport, umělecká činnost nebo jazyky. Ale spíš jsem se vždycky dokázala rychle ve všem zorientovat, stát se úspěšným pokročilým začátečníkem. A pak se přesunout k něčemu jinému. Nebo to byl život, kdo mě přesunul.

Takže dnes, ačkoliv jsem celkem aktivní a zajímám se o svět a o život, nemám opravdu NĚCO svého, čemu bych se NAPLNO odevzdala. A stále to hledám. A jsem si jistá, že u mě to nebude ani rodina ani práce.

A tak zatím jen brouzdám blogy úspěšných žen a ptám se sama sebe:

„Jsou šťastné? Nebo je to jen mediální iluze?“

Myslím si, že jsou celkem spokojené s tím, co dokázaly, a že já budu šťastná až to svoje NĚCO najdu.

Prozatím budu tedy jen šťastně (rozuměj spokojeně) hledat.

Rodina. Rodina! Rodina?

Jsem frustrovaná.

Žiju v zahraničí a udržuji tak kontakt se svými kamarádkami zejména díky mailové poště a též facebooku. Vyměňovaly jsme si zpravidla pár drbů, informace o dění v našem rodném městě a o politice v České republice. V poslední době mě však bombardují fotografie právě narozených dětí, informace o váze a délce právě narozeného a další anekdoty, které logicky následují. První úsměv, první probdělé noci, jak jíme, jak spíme, jak jsme krásní … a tak to pak pokračuje intenzivně minimálně rok a trochu méně často roky následující. Za každého toho človíčka jsem šťastná. Mám radost z každého úspěšného porodu. Užívám si hledat znaky svých kamarádek a jejich partnerů v tvářičce malého klučiny nebo holčičky. Ale taky toho mám upřímně někdy dost.

Když se pak potkáme na skypu, dítě je alfou i omegou celého hovoru, a pokusím-li se odvést hovor na něco jiného, nedětského, jsem rychle zpět navedena do plýnkových kolejí. Někdy mám pocit, že už není nic, co bych s těmito mladými matkami, mými dávnými přítelkyněni a souzněnými dušemi mohla říct.

Jsem soudná. Rozumím jim. Nebo si alespoň myslím, že jim rozumím. Jsem empatická. Zajímám se. Ale je mi také smutno. Nemohu se ubránit pocitu, že přicházím o dobré přítelkyně. A tak se zajímám. Ptám se na děti, na porod, jak to zvládají a někde se v těch hovorech ztrácím. Je mi smutno.

Proč to tak musí být? Proč se to malé stává středobodem světa až do takové míry? Svět přece nekončí, spíš naopak. Každé dítě je přeci novým začátkem, novým příběhem, který se vkládá do velkého příběhu Země.

Jsem frustrovaná. Jediným východiskem, zdá se mi, je stát se také matkou.