Hladovění pro zdraví

Hladovění pro zdraví

Blíží se pomalu jaro a jaro je symbolem probouzení a očisty. Znám pár lidí, kteří pravidelně s příchodem jara podstupují jarní čištění – detoxikaci. Jedí ovoce, zeleninu, necpou se pečivem ani masem. S očistou se pojí i hladovění pro zdraví. Zkusili jste to někdy? Já se k tomu odhodlávám, ale ještě nikdy jsem se pořádně nerozhodla. Moji kamarádi podstupují hladovění pro zdraví, čili půst, pravidelně. A to buď určitý den v měsíci, nebo když se necítí dobře a potřebují tělu ulevit. A věřte nebo ne, opravdu je jim lépe. Alespoň to tvrdí. Někdy, když dlouho nejím, přestavuji si, jaké by to asi bylo vydržet nejíst celý den. Šílené pocity hladu nezažívám, a tak si myslím, že bych to mohla i zvládnout. Mám však ještě jeden problém, jsem hodně žravá:) A k tomu, vydržet celý den nejíst, se budu muset pořádně odhodlat. Je také pravda, že půst je jedním z nejstarších druhů léčení. Když se necítíte ve své kůži, prostě přestaňte jíst a vydržte to do druhého dne nebo i přes dva dny. Nesmí se jíst, pít je však dovoleno a doporučeno čím více, tím lépe. Napište mi, jak úspěšní jste byli a kolik odhodlání jste pro hladovění pro zdraví museli podstoupit.

Reklamy

Tip na diy dárek!

Ahoj vám všem, zdravím vás v prvním příspěvku v novém roce!

Teda řeknu vám, dala jsem si tolik předsevzetí, že je ani nestačím plnit:-) Ba ne, dělám si srandu, právě proto, že je tak poctivě plním, píšu první příspěvek tak pozdě. Jak jste oslavili Silvestra? A co Ježíšek, přinesl vám něco?

Já moc ráda někoho obdarovávám, samozřejmě také ráda dárky dostávám, ale mám radost, když vidím, že jsem svým dárkem vykouzlila úsměv na něčí tváři. No a v minulém příspěvku jsem psala o své tvořící mánii, že? Pamatujete se? Psala jsem o tom, jak si oblékám hrníčky, tak jsem si říkala, že by to možná těm ostatním hrníčkům bylo líto, že žádný slušivý obleček nemají, takže jsem je taky oblíkla. Mámin, tátův, ségřin. Jenom psovi jsem na misku nic neudělala, tak třeba k narozkám:-)

imagesTo pletení se mi moc zalíbilo, tak jsem ségře udělala pletenou šálu. Sice pletenou, ale bez jehlic. To se divíte, co? Je to úplně jednoduché, vzhledem k tomu, že je u nás pořád veliká zima, můžete někoho obdarovat i teď. Hotovo budete mít během hodinky.

Sice není tak pěkná jako na obrázku, ale myslím, že se mi taky moc povedla. Někdy vám ji na ségře vyfotím. A kdybyste si ji chtěli udělat taky, tak tady je postup🙂

Dělali jste taky nějaké dárky ručně? Jestli ne, neva, zkuste to příští Vánoce, uvidíte, že obdarovaní to ocení!

Moje nová mánie

Tak jo, jak jsem řekla, podzim mi svědčí! Ráda si zaběhám v parku nebo provětrám toho mýho zvířecího mazlíka. Když je ale pomalu ve 4 tma, člověku se prostě se dnem krátí i možnosti, no řekněte sami.

Já se ale zabalila, jen co je pravda. Vyhrabala jsem staré vlny po mamince a dala se do pletení haha. A pletu všecičko – tunely, klasické šály a mojí specialitkou jsou svetry na hrnky, který jsem si prostě zamilovala a baví mě je všemožně zdobit a zkrášlovat. Takže teď když sedím u televize, tak se aspoň nenudím a mám plné ruce.

Další perfektní „podzimní zábavička“ je scrapbookování neboli výroba albumů. Mám doma spoustu vstupenek, jízdenek, letenek, fotek z mých cest a výletů, a tak jsem se rozhodla to všechno dát trošku do kupy a hezky si to vlepit do alba a ozdobit samolepkami a barevnými čtvrtkami, no prostě si hraju 🙂 Každopádně ale doporučuju na podzimní večery je to jako dělané.

scrapbook

Co děláte po večerech vy?

Podzim!

Poslední článek je ze začátku července a pěkně jsem si v něm nad sebou poplakala. Nu, po dvou měsících mohu říct, že se znám skutečně dobře a vše co jsem na počátku července napsala, se stoprocentně potvrdilo. Léto v kraťasech, beďary, únava z horka, a to vše navzdory následování všech dobrých (i špatných) rad z možných i nemožných zdrojů.

Zkrátka nejsem stvořená pro léto! A nejlepší způsob, jak si ho užít, by byl někde v severských šířkách! Asi si tam začnu hledat letní chalupu nebo spíš chlapa s chalupou na léto – hihihi. Ne ne, plácám, zkrátka musím co nejvíce utíkat do hor. Ale teď už je to za mnou a je tu babí léto a déšť a já se cítím jako znovuzrozená. Najednou není problém každé ráno si zacvičit, trpím neuvěřitelně permanentní dobrou náladou, mixuji si smoothie a konečně jsem si  upekla dlouho plánovaný žitný chléb.

Mám také mnohem víc chuti na sex, což krásně harmonizovalo můj partnerský vztah (s tím Seveřanem to byl skutečně jen vtip!). Jsem zkrátka jako proměněná, a to stačilo, aby se datum změnilo ze srpnového na zářijové. Nechápu to! Jak my, měštští tvorové, můžeme být tak moc ovlivněni změnami v přírodě? A nakolik můžeme tyto změny kontrolovat? Ty nežádoucí potlačit a ty vítané ještě více zintenzivnit?

Užiju si podzim a bude se držet na téhle dobré vlně. Jsem si jistá, že mě ponese až do jara. A v létě určitě zase splasknu jako bublina.

Až se mě příští rok léto zeptá, co jsem dělala v zimě, řeknu mu: „Zimu jsem si sakra dobře užívala a ty, léto, ty jsi mi kompletně ukradený! Já zkrátka žiju naplno od podzimu do jara! Tak to je.“

😀

Bolístka …

Určitě to neplatí pro každou. Jsem si jistá, že ne! Takže budu skutečně psát jen za sebe. U mne to začíná s prvními letními dny. Lituju jara, kdy jsem každý den neběhala nebo necvičila, proto říkám, že na mě přichází jarní deprese v polovině června. Kouknu se na sebe do zrcadla a začnu hledat deset rozdílu proti tomu, jak svoje tělo vidím, když se nevidím …

  • Tak například rozhodně nemám tolik tuku na bocích! A zrcadlo mi tvrdí, že ano!
  • Také mám pocit, že dostatečně chodím a jezdím na kole, tak bych přeci neměla mít stehna jako dvě úzené kejty s příchutí pomerančové kůry.
  • Navíc mám takovou tu postavu, kdy jsou stehna těsně u sebe a třou se o sebe. Tudíž, když nastanou horka (mám dobrý metabolismus, jinak řečeno, hrozně se potím), tření po několika stovkách metrů chůze ve třicítkových teplotách mi způsobují neuvěřitelně nepříjemnou bolest. Sbohem sukně a voně harémové kalhoty, které tolik miluju! Zase jedno léto v kraťasech
  • Břicho, nu nejsem nijak tlustá, to ne! Prostě normální postava. Ale v létě, když na sebe koukám do zrcadla, říkám si: „To není moje břicho! Kdo mi vzal moje ploché břicho!?“ Ale je moje. Realita je krutá!
  • Taky se mi i po třičítce neustále objevují beďary, a ikdyž spím a piju vodu dostatečně, mívám kruhy pod očima.
  • Ju, a když už jsme u té fyzické revize … bolí mě kolena! Není to revma, prostě mám chronicky zkrácené stehenní svaly. Problém, který prý nastává typicky pouze u akrobatů a gymnastů. Proč já? Můj přítel, kinoterapeut, mi to nedokázal vysvětlit. Takže pokud neudělám večer doporučená cvičení druhý den mě bolí každé pokrčení kolen. Tak ohýbám záda, tudíž mě bolí bederní páteř.

Co s tím? Nu, budu se snažit mít se ráda taková, jaká jsem, a budu se těšit na podzim, mé oblíbené období, kdy jsem plná energie, běhám, cvičím a nepotím se při každém kroku jako prase!

A každopádně si přes to všechno užiju léto!

Ženy, taky se líčíte?

Velmi často si říkám, jestli je to opravdu taková výhra být matka, popřípadě alespoň zadaná.

Určitě to má své výhody, ale ať přemýšlím jak přemýšlím, napadá mě spíš to, že bejt single je nejlepší.

Tak například nemusí zavírat dveře, když jdu na záchod. Víte, to se mi často stává – jdu z místnosti do místnosti, míjím WC a vzpomenu si, že potřebuju čůrat, tak tam hupsnu a vykonám potřebu. A zavírání dveří je ztráta času, ne? Kdybych měla partnera, ojoj, to by bylo zle.

sleeping

Líčím se docela často, hlavně tedy, když jdu ven, ale nejhorší ze všeho je, když potkáte nového partnera. Ženský, znáte to, to chcete vypadat za každou cenu děsně úžasně a tak věřím, že skoro každá z nás dělá to samé, co já – ano přiznávám – pokud mám vedle sebe v loži nového partnera, každé ráno vstávám dřív, než on. Už večer se modlím za to, aby se mi to opravdu podařilo, budíka si nastavit nemůžu, prokoukl by mě a zřejmě by to vzbudilo i jeho.  A tak když se mi to podaří a vstanu první, odcházím do koupelny, kde se komplet vydrhnu, tisíckrát si dýchnu do dlaně, jestli není nic cítit, namaluju se a jdu zpátky ležet. Často taky usnu a když se opětovně vzbudím, modlím se, abych vypadala stejně skvěle, jako před ulehnutím.

A pak se probudí i partner, políbí mě a rozespalým hlasem řekne: Vypadáš báječně i po ránu, miláčku,…

A my se večer u lahve vína můžeme s kámoškama utlouct smíchy:-)

Umění relaxovat

zena

Nedávno jsem v pozdním odpoledni přišla domů, tašky s nákupem jsem odložila hned za dveřmi, boty jsem odkopla do kouta, klíče a bundu na věšák a tak, jak jsem byla, tedy v džínách, jsem vyčerpaně lehla do postele. Byla jsem tak unavená, že jsem neměla sílu cokoliv dělat, tak jsem prostě jen ležela a užívala si ten klid před bouří, která nastane, až se manžel vrátí z práce.

Víte, jsem ráda, že jsem vdaná. Někdy je to ale opravdu těžké. Můj manžel je skvělý v tom, že cokoliv opraví, vyrobí,… ale takové ty věci, jakoje dokumentování, to mu moc nejde. Na úřadě jsem tedy pečená vařená. Živnostenský úřad naštěvuji častěji než kadeřníka.

Ráda svému muži vyhovím, ale do toho musím také pracovat. A to ještě nemáme děti.

Někdy mám chuť prostě jen vypnout a nic nedělat. Občas si spřádám tajné plány, sním. V duchu se mi odehrává příběh, u kterého stojím v obchodě před regálem plným plavek a nevím, které si vybrat, tak si vezmu rovnou troje.

Po cestě domů mě za výlohou zaujme velký růžový kufr, takže ho beru taky.

A pa už jen ležím na pláži, piju Mojito a čtu časopisy a knihy, na které není během roku čas…

… a to mě baví přesně tři dny, než mi začne chybět ten chaos a nekonečné zařizování.

Na co se v životě soustředit

Fascinují mě ženy, co jdou za svým cílem. Ženy podnikatelky, aktivistky, matky_terezy nebo jen matky, sportovkyně, oddané manželky, umělkyně a kreativní ženy, co umí svojí tvorbu prodat. A též úspěšné bloggergy. A úplně nejvíc ty ženy, co tohle vše umí v sobě spojit.

Zná ten slavný citát Johna Lennona z jeho základní školy?

Něco takového si říkám též i bez té maminky, a to od střední. Maminka se pouze při každé příležitosti ptá: Jsi šťastná? Odpovídám, že ano. „Ano, mami, jsem šťastná.“ A nelžu. Jsem skutečně celkem spokojená, což se maminkám tradičně překládá jako šťastná, protože to činí život šťastnějším nám i jim. Ale stále mi chybí to moje konkrétní pole soustředění. U dospělé ženy to může být legrační, ale já stále hledám to, v čem mohu excelovat.

Rozumějte, nikdy jsem nebyla skutečně extrémně nadaná na jedinou věc – sport, umělecká činnost nebo jazyky. Ale spíš jsem se vždycky dokázala rychle ve všem zorientovat, stát se úspěšným pokročilým začátečníkem. A pak se přesunout k něčemu jinému. Nebo to byl život, kdo mě přesunul.

Takže dnes, ačkoliv jsem celkem aktivní a zajímám se o svět a o život, nemám opravdu NĚCO svého, čemu bych se NAPLNO odevzdala. A stále to hledám. A jsem si jistá, že u mě to nebude ani rodina ani práce.

A tak zatím jen brouzdám blogy úspěšných žen a ptám se sama sebe:

„Jsou šťastné? Nebo je to jen mediální iluze?“

Myslím si, že jsou celkem spokojené s tím, co dokázaly, a že já budu šťastná až to svoje NĚCO najdu.

Prozatím budu tedy jen šťastně (rozuměj spokojeně) hledat.

Rodina. Rodina! Rodina?

Jsem frustrovaná.

Žiju v zahraničí a udržuji tak kontakt se svými kamarádkami zejména díky mailové poště a též facebooku. Vyměňovaly jsme si zpravidla pár drbů, informace o dění v našem rodném městě a o politice v České republice. V poslední době mě však bombardují fotografie právě narozených dětí, informace o váze a délce právě narozeného a další anekdoty, které logicky následují. První úsměv, první probdělé noci, jak jíme, jak spíme, jak jsme krásní … a tak to pak pokračuje intenzivně minimálně rok a trochu méně často roky následující. Za každého toho človíčka jsem šťastná. Mám radost z každého úspěšného porodu. Užívám si hledat znaky svých kamarádek a jejich partnerů v tvářičce malého klučiny nebo holčičky. Ale taky toho mám upřímně někdy dost.

Když se pak potkáme na skypu, dítě je alfou i omegou celého hovoru, a pokusím-li se odvést hovor na něco jiného, nedětského, jsem rychle zpět navedena do plýnkových kolejí. Někdy mám pocit, že už není nic, co bych s těmito mladými matkami, mými dávnými přítelkyněni a souzněnými dušemi mohla říct.

Jsem soudná. Rozumím jim. Nebo si alespoň myslím, že jim rozumím. Jsem empatická. Zajímám se. Ale je mi také smutno. Nemohu se ubránit pocitu, že přicházím o dobré přítelkyně. A tak se zajímám. Ptám se na děti, na porod, jak to zvládají a někde se v těch hovorech ztrácím. Je mi smutno.

Proč to tak musí být? Proč se to malé stává středobodem světa až do takové míry? Svět přece nekončí, spíš naopak. Každé dítě je přeci novým začátkem, novým příběhem, který se vkládá do velkého příběhu Země.

Jsem frustrovaná. Jediným východiskem, zdá se mi, je stát se také matkou.